Původně jsem se nechtěl k ničemu moc vyjadřovat a zkritizovat vám to až po odevzdání
, ale když vidím, co se v tomto vlákně vyskytuje za názory, tak jsem to nevydržel. Hned v začátku upozorňuji, že středověká architektura rozhodně není moje silná stránka a nepovažuji se za odborníka, ale protože jsem kdysi dával na toto téma podklady pro jeden projekt, tak mám něco nastudováno.
Obecně se středověké stavby stavěly především z materiálu, který byl snadno dostupný. Proto se někde vyskytují kameny i na nejprostších stavbách a jinde mají kamenné jen podložení a na něm dřevěnou nástavbu. Na našem území se opracované bloky vyskytují převážně na nárožích a v případě honosnějších staveb i na velkých plochách, ale jde zpravidla o stavby šlechty, měšťanů a především církve. Takže kameny byly velmi nepravidelné. Nicméně zvenčí pěkně lícovaly, takže se zeď sice drobet vlnila, ale jinak byla celkem celistvá. To neplatí pro oblasti, kde nebyl dostupný vhodný kámen, kerý by se dal lámat s ostrými hranami. Některé stavby pak vznikaly i z oblých valounů.
Typický středověký dům vesnického typu měl zděnou kamennou komoru (někdy rozdělenou na dvě), na uskladnění potravin a zásob a v podkroví, nebo patře prostor pro obilí a mouku. K této části byla přistavěna dřevěná část s jizbou.
Dřevo mělo jednu velkou výhodu .... teplo. Taková zeď měla běžně asi 30cm, což je slušná izolace. Za největší nebezpečí se pro dřevěnou část považoval vnější oheň. Proto byly stěny opatřeny kolíky, které na ní držely hliněnou omazávku. Zevnitř zústávalo dřevo holé. Topilo se na vyvýšeném ohništi s pecí. V peci se peklo. Vařilo se na otevřeném ohni. Kouř vycházející z ohniště procházel dýmníkem, který byl z proutí a omazán hlínou. Jeho funkce spočívala v tom, že jiskry unášené kouřem měly čas vychladnout. Kouř samotný odcházel pod strop místnosti, pokud tam vůbec nějaký byl. Aby se nedusili kouřem, byly těsně nad okny otvory, kterými kouř odcházel, jakmile se ho nahromadilo tolik, že klesnul až k oknům. Tím se uvnitř udržovalo teplo. V létě to ale muselo být peklo. Naši předkové to řešili často tak, že veku stála ještě jedna pec na pečení, aby se jizba v teplém období nepřehřívala. Pokud neměla místnost strop, tak kouř unikal netěsnostmi střechy a otvory pak nebyly potřeba. Ve městech se už tou dobou začaly objevovat komíny a kachlová kamna. Na vesnici tato vymoženost dorazila až koncem středověku a to ve dvou provedeních. Dýmník ústil na půdu a odtud kouř unikal krytinou, nebo byl vyveden jako komín až nad střechu. V obou případěech byl dřevěný, zevnitř opatřený omazávkou a komín byl nahoře překrytý šindelovou stříškou, aby déšť nepoškodil vymazávku. Souběžně s tímto provedením se už na několika lokalitách podařilo archeologům nalézt i kachlová kamna, která si ti movitější začali po vzoru městských domů pořizovat.Topilo se pak ze sousední místnosti, která zpravidla sloužila jako černá kuchyně.
Co se týká těch kleneb, tak na tak malé stavbě by byly neúčelné a drahé. Stejnou práci udělal překlad z většího kamenného bloku, nebo trámu. Pokud byl otvor větší, tak se takovému překladu odlehčilo klenbou, ale i tak zůstával navenek obdélníkový. Klenby a případná ostění byla dost drahá záležitost. Například ve Francii má řada středověkých hradů převážně obdélníkové otvory na okna a dveře. Viditelné klenutí používali především u církevních staveb. Některé země měly i jiné specifikum. Hrady se stavěly z kamene stejně jako u nás, ale byly navíc ještě obezděny přesnými pískovcovými bloky.
O způsobů řešení oken vesnických staveb se toho moc nedochovalo a tak se o provedení vedou spory. Naproti tomu městské stavby už měly skleněná okna složená z malých kruhových, nebo čtvercových skel vložených ( nebo zalitých ) do olověných rámečků. Otvíratelná ale byla často jen malá část.
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Hledat
